Dnes je to přesně rok...

Dnes je to přesně rok, co jsem měla to štěstí chodit po této krásné lajně. Co jsem si napsala do deníčku ten den? 

22.10. 2013 Jdeme tahat spire lajny. Ráno je v kempu cítit nadšená nervozita.....

.... Lost Arrow Spire je místo s duchem. Ráno, když se rozehřejí vršky skal začne foukat prudký vítr dolů. Pak sluníčko dojde i do hlubokého údolí. Chvilku je klid, a pak začne foukat prudký vítr nahoru. Dlouho byl Lost Arrow místem, kam staří indiáni chodili důstojně ukončit svůj lovecký život. Rozběhli se a skočili do propasti. Věřili, že silný vítr odnese jejich duši vzhůru a jejich tělo nechá pokojně klesnout. Pak přišli bílí lidé a vítr už duše nenosí. V 60. letech stanuli na Lost Arrow Spire první lidé, W. Harding a P. Callis. Vylezli si to hezky odspoda, technicky. V 80. letech zde Scott Balcom s kamarády poprvé napnul highline. 17 metrů dlouhou, ale exponovanou, jak sviň.....Před deseti lety přibyla k téhle lajně ještě druhá, delší.....
....Lajna lítá se silným větrem vzhůru, jak o závod. 4 hodiny na spajru napínám.....
.....Den utekl jako voda je půl šesté a všichni jsme zničení. Delší lajnu jsme přepli, kratší nedopli. Nálada je na to už odejít. Ale moje nitro touží po něčem jiném....
....Slaňuji a sedám si obkročmo na kotvení. Přede mnou červený duťák, Spire a zapadající slunce. Myslím na Indiány a na všechny ty průkopníky slackliningu, pro které tohle byl vrchol. Skláním hlavu a vnitřně prosím o svolení stát se součástí tohohle příběhu. Lezu na lajnu a cítím respekt a úctu. Vstávám a připadám si, jak na první lajně. Všechno je tak nové. Každá vteřina trvá tak pět. Jdu pomalu s rozechvělou radostí.....

Ančee.