PHILIPSKI & JUSTÝNKA VE FRANCII

 aneb stala se smůla, co se v krásu obrátila

                UPOZORNĚNÍ pro češtináře a jiný textový fanatiky: Tento článek neprošel gramatickou korekturou a nebyl ani jinak chemicky upravován, neobsahuje umělá sladidla a je napsán tak, jak byl. Děkujeme za pochopení.

                První smůla se nám stala už v Hejnicích, kdy si Justýnka pár dní před odletem na závody do Francie zrakvila při závodech kotník a já jsem pro změnu trpěl jiným způsobem po večerní konzumaci asi 20-ti druhů alkoholu a třešní. Proč začínám větou o smůle? Protože tohle byl pouze začátek...

                Našemu výletu předcházela Justýnky účast v internetové trickline soutěži s názvem Queen of slackline, kde obsadila krásné druhé místo na světě a v přilehlém vesmíru! I díky tomu byla pozvaná jako speciální host do Francie na Natural games, známý festival outdoorových sportů. Radost, natěšenost. Postupem času jsem se k tomu jaksi nanominoval i já (Filipski, že jo) a začali jsme vymýšlet a plánovat. Bylo už celkem pozdě na to sehnat nějakou výhodnou letenku od nás ze zahrady z Teplic nad Metují přímo do areálu festivalu a tak jsme museli trochu kombinovat. Nakonec jsme vybrali jako nejvýhodnější letět z Wroclawi do Girony (nedaleko Barcelony) s tím, že budeme mít další celý 1 den na to, dostopovat do místa konání festivalu, tedy Millau (něco kolem 320km cesty, takže asi cajk). Předtím nás ale ještě čekali Hejnice, kam jsme si jeli užít atmosféru, lidi, wassry a zaskákat si trochu před tou Francií, víš co.

Justýnky kotník a masáž medem. Foto: Filipski

                Stala se smůla No.01: Justýnky kotník! I přes toto zranění a tedy pravděpodobnou nemožnost nastoupit ve Francii do závodu, který byl za necelý týden Justýnka zůstávala speciálním hostem a z našeho výletu jsme nezrezignovali. Těšili jsme se dále, ikdyž trochu méně vesele. Po příjezdu z Hejnic jsme si dali krátký chill u nás, nechali nohu v klidu, splnili pár školních či pracovních povinností a sbalili se na tour. Letět máme ve středu kolem 10h dopoledne, proto už v úterý večer sedíme ve vlaku směr Wrocław!

                Stala se smůla No.02: Smůla zásadní aka Extrasmůla! Během cesty přišla Justýnce SMS od společnosti Ryan Air, se kterou jsme měli letět, v přibližně takovémto znění: „Váš let byl odvolán. Můžete si přebookovat na let jinej, nebo nechat vrátit peníze. Díky, čau.“ COŽE?? JAK JAKO?? PROČ?? NEEE! Co budem dělat? Proč nám nenapsali ani důvod? Sami jsme si tedy na internetu vyhledali, že kolem 20-ti letů do Francie či přes Francii je odvolaných z důvodu stávky „radarovníků“ aka kontrolerů vzdušného prostoru. Ve velmi vzkříšené náladě jsme dojeli k Justýnce na intr a přemýšleli jak a co budeme nebo nebudeme dělat. Trochu smutně jsem koukal na mapu a realisticky přemýšlel o tom, že na monitoru to je sice kousek, ale ve skutečnosti kolem 1800km za dva dny jen tak jakoby nějak dojet asi nebude uplně fajné. Justýnka byla ovšem přesvědčená o tom, že jedeme a mezitím, než jsem já došel pro pivo, tak začala hledat spolujízdy. Než jsem se vrátil, tak měla nalezených několik možností a mě už bylo jasný, že jedeme a že to nějak musíme dát! Jako nejlepší možnost z nalezených spolujízd se zdála cesta z Wrocławi až do Basileji do Švýcarska (kolem 1000km) ve středu, tedy další den, kolem 10h dopoledne. Všechno klaplo, místa byly a tak jsme si to druhý den dopoledne pakovali do velkého Chrysleru Voyager přímo před Justýnky intrem, jelikož týpek co nás vezl bydlel o pár ulic vedle.  Cesta by měla trvat nějakých třeba 10 hodin, takže by jsme měli být večer za 100zl ve Švýcarsku v Basileji, kde se zkusíme někde vyspat a ráno vyrazit na stopa směr Francie!

Naše cesta spolujízdou z Wrocławi do Basileji. Zdroj: mapy.cz

                Ještě ve Wroclawi na hlaváku, kde jsme čekali na dalšího týpka cestovatele do našeho 7-místného korábu si Justýnka rychle stihla vyměnit lováky, zařídit zahraniční připojištění a nic nám nebránilo vyrazit. Cesta probíhala poklidně, průměrnou rychlostí a byla plná konverzací o všem možném i nemožném, projíždění deštěm, spánku a celkem častých zastávek pro doplnění našeho paliva LPG. Záživné byly především debaty o našem zrušeném letu a plánované cestě, po které jsme bez váhání dostali nabídku od našeho dálničního pilota, že klidně můžeme po dojezdu složit hlavy u něho, to se hodí. Něco za půlkou cesty jsme na okraji Norimberka nabrali po chvilce hledání další 2 domluvené spolucestovatele do Basileje, sympatickou Němku a jakéhosi Inda. To jsme ještě netušili, že nás oba svým způsobem tak nějak, za chvíli, jakoby, že jo, zachrání.

                Stala se smůla No.03: Kdesi v noci, jelikož naše cesta byla samozřejmě delší než plánovaných 10 hodin, jsme se pomalu blížili k našemu cíli, když najednou a zničehonic... …bez jakékoliv signalizace kontrolky z čistého nebe došlo palivo a my jsme zůstali stát asi tak 10km před Basilejí na dálnici. Prej to mělo vyjít, hmm, nevyšlo, tma, ticho, nic. V tu chvíli jsme si s Justýnkou posteskli a trochu zavtipkovali, že je škoda, že zde není Peeto, jelikož šlo o palivo LPG (interní humor aka Peetotum mobile (pozn. red.)). Netrvalo to dlouho a asi tak během pár desítek sekund jsme byli ozářeni majákama policejního auta, které se zjevilo naprosto odnikud. Páni policajtové byli ovšem v pohodě a tak po klasické kontrole papírů nám pomáhali s odkláněním aut a vyháněním nás z dálnice. Nakonec jsme byli zachráněni geniálním německým nápadem naší spolucestovatelky, která zavolala svýmu bráchoj a ten už byl na cestě k nám s trochou benzínu do naší lodě. Po troše čekání a dolití pár litrů jsme si to valili k nejbližší benzínce a dál už nám nic nebránilo k tomu, kolem půlnoci, dorazit do cíle. Nakonec jsme po vyprávění našeho příběhu podlehli nabídce k večeři a složení hlav inda jménem Aditya, který kvůli tomu volal i své sestře a ptal se nás tolikrát, že to nešlo odmítnout. Dostali jsme talíř jakéhosi indického miš-maše s rýží, kterej byl tak vostrej, že si Justýnka dala jedno sousto, zvolala cosi sprostého a zajedla to celým bílým jogurtem. Mě pálila huba snad ještě ráno, kdy jsme navíc dostali extra spešl dobrej hnědej sladkej čaj. Po zčekování mapy a marném hledání dalších spolujízd jsme se vydali na další cestu.

Společné foto u Indů na bytě v Basileji. Foto:Aditya

                Došli jsme asi jen přes dvě ulice, kde jsme se samože už ztratili a museli se ptát na správný směr. Ve Švýcarsku jsem byl poprvé a neměli jsme ani korunu tamní měny. Naštěstí to ale není daleko do Francie a tak jsme po pár radách místních, kteří byli velmi ochotní našli MHD bus, kterej jel do Francie do Saint-Louis asi za 2 Euráky. Bylo v plánu dojet za hranice a dojít pěšky na parkoviště kamionů, kde se pokusíme chytit nějakýho stopa. Chudák kulhající Justýnka s holí a já s 2 batohama na sobě. Ještě než jsme ovšem došli na zmiňované parkoviště, jsme šli kolem nějakýho skladu, kam zrovna přijel kamión. Na nic jsme nečekali a šli se pilota zeptat kam jede a jestli nás vezme. Docela to vyšlo, protože nám ukázal na mapě, že jede asi 100km od Millau, že nás vezme, ale nejdříve asi tak za hodinu, protože musí naložit náklad. Jes, tak paráda, máme stopa na super místo, sedli jsme si do stínu pod barák a čekali...

Čekání na stopa a náš kamión. Foto: Philipski

                Po hodince jsme vyjeli směrem do francouzského středozemí s pocitem super chytnutýho stopa a myšlenkou na delší, ovšem výhodnou cestu. Týpek černoch byl fajn, pouštěl hudbu, zpíval, nabízel nám vodu a usmíval se. Anglicky sice moc neuměl, ale to vlastně v tu chvíli ani ničemu nevadilo. Až do té doby, než se nám po pár hodinách cesty zkoušel snažit něco vysvětlit s mapou v ruce. Justýnka dostala suprovej polskej nápad a zavolala svojí sestře, která umí francouzsky. Nechali jsme je spolu pokecat a čekali jsme, o co jde, když v tom už jsme sjížděli na odpočívadlo, odložil telefon, zastavili jsme a...

                ...Stala se smůla No.04: Pilot černoch zvedl mapu z cock-pitu a začal nám něco ukazovat se slovy: „Tudej híííííííír, tumorou hííííííír!“ Pochopili jsme z toho, že tady jeho dnešní jízda končí. A to jsme teda podle mapy jako nebyli rozhodně moc daleko. Justýnky sestra nám řekla, že povídal něco ve smyslu, že prý tady pro dnešek končí a musí jít spát, ale že klidně můžeme spát s ním a ráno pokračovat. To je sice peknéé, ale proč nám to neřekl předtím?? Neeeee!! Zůstali jsme na opuštěnym odpočívadle, někde okolo Beaune. Chvíle pauzička, trochu jídla, natočili jsme si vodu a přemýšleli co dál. Naštěstí na odpočívadle stál krom jiných jeden polský kamión a tak jsme se šli zeptat. To nám byl čert dlužen takovýho kamioňáka: „Sorry, nevezmu vás, nevim, dobrý, dík a čau.“ Nakonec po pár dalších otázkách vytáhl kompa a ukázal nám na mapě alespoň kde jsme a že nás teda jakoby hodí jo, ale pouze na nejbližší benzínku. Sice se v tom ukazování kde jsme spletl asi o 150km a komunikace s ním byla težká jak ranní vstávání s kocovinou po 2 hodinách spánku, ale jeli jsme alespoň ten kousek. Dostali jsme se na masivní benzinku, která byla fakt velká a bylo tam snad všechno. Odpočívadla, parkoviště pro kamióny, obchody, restaurace, konečně trochu civilizace a větší šance na stopa. Zašli jsme do shopu, doplnili zásoby jídla, trochu pojedli a šli na výjezd zkoušet stopy s cedulkou s nápisem Lyon. Potkali jsme i český kamioňáky, kteří vytahovali z cock-pitu prázdnou basu českejch piv, ale bohužel jeli jiným směrem. Po klasickym pesimistickym vtípkování, že tady beztak někde budem spát se na nás přecijen oproti předchozímu kamioňákovi usmálo štěstí. A to v podobě nablejskanýho Mercedesu a příjemného kravaťáka, který nás hodí až do Lyonu. Týpek byl fajn a uměl anglicky, takže asi hoďku a půl dlouhá cesta uběhla i díky naší konverzaci skvěle. Byl jsem nadšený i z jeho hudebního vkusu a tak jsme díky tomu poznali i další fajn hudbu.

https://www.youtube.com/watch?v=nyQUX-kPmoQ&list=PL8lOMnOputw7qmJsqU8oIZqYsfuU83BBp

Album Family show od Marseillské skupiny Deluxe. Parádní pohodová kombinace hip-hopu, indie, rocku a kdo ví ještě čeho. Doporučuju!

Náš další kus cesty z Basileji do Lyonu, tentokrát na stopa. Zdroj: mapy.cz

                Jelikož už se pomalu začínalo stmívat, rozhodli jsme se pro vysazení v Lyonu u hlavního nádraží s tím, že zčekujeme co za vlaci nám kdyžtak jede směr Montpellier, popřípadě že zde přespíme a ráno budem pokračovat na stopa. Samozřejmě, že jsme ve Francii a tak polovina vlaků stejně nejede, protože stávkujou a první náš vlak by jel někde druhej den dopoledne a to ještě asi za 50 Éček, takže sorry. Našli jsme si fajn rohový místo v prosklené fialové čekárně a při hledání spolujízd na Justýnky mobilu jsme se tak pomalu uvelebovali a jen čekali na čas. Spolujízdy nic, jelikož Francouzskej blablacar je divnej. Musíš nejdříve zarezervovat jízdu, pak zaplatit a pak teprve máš kontakt na řidiče. Takže domluvit se, jestli mají ještě místo a můžou nás vyzvednout na nádraží bylo bez zaplacení nemožný. Nakonec se nám podařilo najít alespoň jeden bus z jinýho nádraží, kterej nebyl až tak drahej a jel do Montpellier asi v 8 ráno. Takže plán!

Na hlavním nádraží v Lyonu. Foto: Philipski

                Vedle nás seděl celou dobu ještě jeden týpek středního vzrůstu s batohem co chvíli pospával, chvíli po nás čuměl a pak přišel a lámavou češtinou říká: „Ahoj, prosím vás, pohlídáte mě chvíli batoh, já si jen zajdu na záchod!?“ Haha, hustý, v Lyonu na nádraží týpek co umí česky. Nakonec se ukázalo, že to je Albánec, který žil v Basileji ve Švýcarsku, kde hrál fotbal. Tam se také potkal s Češkou, která tam hrála házenou a tak se dali dohromady, dnes spolu prý žijí kdesi v Plzni. Bohužel si nepamatuju jeho jméno, takže kdyby jste ho někdo znal... Uletělo mu letadlo, ujel vlak a další mu jede asi v 6 ráno, takže fajn, alespoň nejsme sami komu se děje smůla a můžeme tu zůstat na noc společně. Jak si to tak povídáme a rozhlas cosi francouzky hlásá, lidi z nádraží začínají mizet. Něco mezi půlnocí a jednou hodinou se pomalu připravujeme ke spánku, když v tom...

                ...Stala se smůla No.05:Byli jsme tam fakt už asi jen my 3 a nějaká holčina opodál, když tam naběhli security, že se nádraží na noc zavírá, že ho musíme opustit a vrátit se nejdříve v 5h ráno. Ty vole, my už fakt větší smůlu nemůžeme mít, jednoduše se z nás stali bezdomovci v Lyonu!! Z holky opodál se vyklubala Australanka na cestách po evropě a tak jsme nakonec zůstali 4. Našli jsme si místečko pár metrů před vchodem z nádraží u schodů do metra, povídali si a koukali. K našemu štěstí ještě v tom čase nějakej africkej tým vyhrál zápas (nebo prohrál?) na mistrovství světa ve fotbale a tak celou noc dělali afričani (a že jich tam teda jakoby je) v Lyonu bordel jak sviňa. Lítala tam non-stop helikoptéra, která minotorovala situaci pomocí masivního světla, no a binec žejo. Zatímco si holky ustlaly na zemi, my s kamarádem Albáncem jsme si mezi jeho záchvaty kašle (se slovy, že to má z kouření) a zapalování další cigarety, povídali. Protože jsem měl trochu obavy z toho, co by bylo, kdyby ti fanoušci došli až sem a taky každou chvíli kolem nás chodili lidi, potom zvláštní lidi a ještě k tomu potom taky docela trochu divný lidi, tak jsem se vůbec nevyspal a celou tu dobu sem čekoval situaci a hlídkoval před naším „táborem“.

Bezdomovci v Lyonu aka spaní u hlavního nádraží. Foto: Philipski

                Kolem pátý ráno nádraží otevřeli a tak jsme se sebrali a šli zpátky dovnitř, kde bylo podstatně tepleji. Pomalu jsme se rozloučili s Australankou a týpkem, kterej šel na šestku na vlak a po jeho odjezdu jsme šli na tramvaj abychom dojeli na to druhý nádraží, kde jsme doufali, že pojede ten bus. Podařilo se nám tam dojet na first try a cestou jsme ještě dostali odpověď od našeho kámoše, slack fotografa z Lyonu, že jasně, určitě můžeme se k němu stavit, že nás zve na oběd a na noc a že sorry že včera nebyl dostupnej a ani on-line a že... no, to je sice pekné, ale už asi ne kámo, dík, snad příště. Na nádraží jsme našli jediný místo na světě, kde se daj koupit lístky na ten bus jinde, než na internetu a také jsme provedli něco jako hygienu. Já jsme po té probdělé noci vypadal asi jako po meetingu v Adršpachu, ale ošplouchnutí hlavy, očistec zubů a základních lidských částí mě trochu probral k životu. Cajk, čekačka, bus přijel. Batohy jsme naložili, jízdenky byly platný a ještě, než jsme vůbec vyjeli směr Montpellier, tak jsme spali jak malý slacklajňátka po festivalu.

Ranní pohled na Lyon z tramvaje. Foto: Philipski

Z Lyonu do Montpellier busem. Zdroj: mapy.cz

                A tak jsme jeli, spali, přestávkovali, jedli, pili a něco kolem jedný hodiny jsme dojeli do Montpellier. Vypadalo to tam už poměrně jinak, než kolem toho Lyonu, tak jakoby trochu více mořsky, teplo, palmy atd. Dojeli jsme tramvají (opět na first try, takový my jsme) do centra města na hlavní nádraží, kde jsme šli zčekovat další spoje, konkrétně už do Millau a taky se potkat s naší kamarádkou slacklinerkou Káťou, která zde studuje a taky má v plánu vyrazit na Natural Games. Ve veselé náladě a s dobrým pocitem po celém těle (na nádraží byl totiž zavlažovací systém), že už nám chybí dojet fakt jen kousek se jdeme zeptat k informacím na další spoje, nejlépe busy.

                Stala se smůla No.06: Od vlasčenka za pultem informací se dozvídáme, že z hlavního nádraží v Montpellier nejezdí nic, kromě jednoho busu denně a to v 18h, čili pro nás asi za 4 hodiny. No čo si jak?! Veselá nálada se ihned stala pojmem minulým a já se nestačil divit. Jak jako ti francouzi tady jezděj, když chtěj přejet pouhých 100km do jiného města? Jezděj jenom v šest? Nebo co se děje? Jakoby nebudeme tady asi čekat 4 hodiny, že jo? Když už nám chybí jen posledních 100km naší cesty, jdeme na stopa, nebo co děláme? Rozhodli jsme se potkat na Káťu, sedli jsme si, něco pojedli a koukali. Káťa dorazila s úsměvem na rtech a celém obličeji se slovy, že fakt nechápe naší cestu, že jsme jako hustý že jsme to nevzdali a že se docela dobře baví. Nakonec se na nás usmálo trocha štěstíčka, když nám vysvětlila, že na druhém konci města je autobusový nádraží, odkud určitě pojedou i nějaký jiný busy do Millau. Tak jsme chvíli hodili řeč, sedli na tramvaj a dojeli na konec města přímo na větší busový nádraží, našli si zastávku do Millau, zjistili že nám jede za hoďku a bylo to.

Hornatá cesta z Montpellier do Millau. Foto: Justýnka

                Stala se smůla No.07: Že jsme nejeli po dálnici, kde by cesta trvala maximálně něco málo přes hoďku, ale po všech možnejch vesničkách asi s milion zastávkama by bylo ještě v rámci OK zkratky. Ale když Justýnka psala SMS Thibaultovi, který měl na starost slackline závody na Natural games a veškerou organizaci kolem nás lajnerů, tak nám odpověděl, že je fajn, že už se blížíme, ale že mu je líto, že už bohužel nestíháme kvalifikaci do závodů, tudíž se už nemůžeme zúčastnit. Coooo? To bylo už dneska? Neeeee! AJC! Takže ještě k tomu ani závody nedáváme... Pěkně noooo.

Busem z Montpellier do Millau. Zdroj: mapy.cz

                Jak jsme tak projížděli všema těma vesničkama, panoramata kolem začínala být čím dál více zajímavější a my více a více stoupali do hor. Obzvláště parádní pohled se nám naskytl s přejezdem kopců a otevřením údolí s městečkem Millau v přízemí. Úchvatný pohled na všechny ty hory kolem, ze kterých skákali desítky parašutistů, dole v městečku už jsme viděli areál festivalu, kajaky sjíždějící řeku, spoustu lidí, reklamy, prostě jsme byli tam!!

Příjezd do Millau. Foto: Justýnka

                KONEČNĚ! Zvládli jsme to! Dorazili jsme kolem šesté hodiny podvečerní a na nádraží pro nás Thibault přijel autem, vzal nás do kempu, kde na nás už čekal připravený protideštový, ultralehký, větru odolný, prostě klasický stan. Jelikož jsme byli dost unavený po Lyonské noci a po dnešní cestě a areál festivalu byl od kempu zdálený asi 30 minut pěšourem, rozhodli jsme se spíše pro poklidné zabydlení, sprchu a zasloužený odpočinek. Z povzdálí byl slyšet jen hukot koncertů, které bych si také nerad nechal ujít, ale říkali jsem si, že už to spíše dnes necháme a budeme se těšit na zítřejší party. Za chvíli dorazili do kempu další slacklineři, naši známí i neznámí a tak jsme se vítali, seznamovali a povídali. Obzvlášt epické bylo setkání s Dannym, který už se Francií nějaký ten čas toulal. Pokecali jsme, dali nějaký pivka a společně s naší únavou ulehli do spánku.

Naše společná s Mickym v kempu. Foto: Justýnka

                Sobota, hlavní den festivalu, náš první den festivalu, finálový battly trickline závodů na festivalu, všechno možný z festivalu, takže natěšenost na festival. V areálu bylo fakt velký množství různých sportů a aktivit a tak bylo celý den na co koukat, ovšem nejvíce času jsme strávili v slackline parku na lajnách, při potkávání dalších známých a sledování odvážlivců na dlouhých a vysokých wotrlajnách nad řekou. Finále trickline závodů mělo začít kolem pátý hodiny, ale přesunuli to už na třetí, díky obavám před velkými větry, které měly přijít k večeru. Jednalo se o poslední závod francouzského poháru a bylo opravdu na co koukat. Justýnka se i přes to, že se závodu neúčastnila, alespoň stala oficiální matkou tohoto contestu a zvedala ruce vítězům. Největší pekla předváděli francouz Louis Boniface a americký Mickey Wilson, kteří se nakonec zaslouženě potkali ve finále. Po tvrdém battlu, kde bylo k vidění kromě jiných flipů například double buttflip to fearless nebo Mickeyho parádní skyfall, nakonec zvítězil Mickey a Louis se díky druhému místu a po součtu bodů z minulých závodů stal mistrem Francie v trickline pro rok 2014. Po skončení závodů jsme se těšili především na nějaký ty pivka a večerní koncerty bez pocitu, že musíme ještě někam cestovat. Dali jsme dohromady partychtivou skupinku a při zatahování mračen šli vykoupit místní supermarket. Peru dostal geniální španělskej nápad, který také bez problémů provedl, narval celej batoh pivek a na kladečce přejel po wotrlajně do areálu, kde jsme se zase sešli. Justýnka ovšem chudší o jeden nůž, který jí zabavili security při vstupní kontrole, když s ním sladce pojídala Nutellu. Nůž jsme tedy uschovali, ale cestou zpátky už nevyzvedli, takže kdyby jste někdy někdo našel v Millau Justýnky nůž, tak je Justýnky. Rozdělili jsme pivka a pomalu se přesunuli směrem k pódiu při pohledu na masivní polety bajkerů a černé dešťové mraky válející se na vrcholkách okolních vrcholků, když v tom...

Mickey Wilson a jeho masivní polet při trickline contestu. Foto: Philipski

                Stala se smůla No.08: Varování před večerním větrem a bouří se splnilo, poklop se uzavřel, mraky přišly odtamtud, kde žijí, vítr se zvedl, voda padala a já snad nikdy nezažil takovou dešťovou sprchu jako teď. Přišel masivní déšť, bouřka a foukanec. Nakonec se nám podařilo schovat pod větším jídelním stanem, kde se narvalo tolik lidí, že stáli a seděli dokonce i na stolech mezi těmi, co právě dojídali svojí večeři. Déšť byl tak masivní, že během chvíle bylo všude vody po kotníky a mokrej vítr foukal skrze celý stan. My jsme s pivkem v ruce a udiveným úsměvem naštěstí zrovna byly s Tatianou, která sebou měla více lidí a byl nám nabídnut odvoz do kempu. Prý to je k autu kousek a tak jsme vyrazili hned. Boty jsem radši sundal a vzal do ruky, víš co, to stejně nemělo cenu a tak jsem šel vodou na bosáka. Batoh s kamerskim jsem přitiskl k sobě, aby nepromokl během 4 vteřin jako já a běželi jsme k mostu. Pod mostem bylo narváno, ale fajn, protože tam nepršelo, teď už to bude jen kousek.

Promočená cesta z festivalu k autu. Foto: Tatiana Chatel

                Stala se smůla No.09: Policie a security kolem několika majákujících aut nám zabránila vylézt po stráni na most, který uzavřeli a evakuovali kvůli bezpečnosti a asi i právě kvůli tomu, aby tam lidi nelezli po blátivý stráni. Vrátili jsme se zpátky pod most. „Můžeme jít ještě další cestou, hlavním vchodem ven a pak všechno obejít městem, je to asi půl hodiny“, říká Tatiana. Půl hodiny masivním deštěm, no paráda, ty vole. Jeden týpek měl nůž a tak uřízl kus masivního banneru z povaleného plotu, pod kterým jsme pak šli a já jsem si vzal ještě jeden menší kus na svůj batoh. Nakonec už to bylo jedno, protože jsme byli tak mokrý, že to nejde. Šli jsme, mokli, zpívali a smáli se. Tatiana nám vyprávěla co se dříve stalo a že si myslí, že takový déšť není jen tak a je v tom trochu hlubší symbolika. Týpek, který prý jako jeden z prvních dostal lajnu do Francie a na tento festival totiž před několika lety právě na Natural games zemřel. Během party si šel odskočit k řece, zakopl, spadl na kameny a utopil se v řece, kde ho našli až druhý den. Takže ta voda na nás nepadá jen tak. Fuuuuu, přeběhl mě mráz po zádech. To už jsme ale docházeli k autu, kam jsme se asi v sedmi lidech nasoukali a byli jsme odvezeni k našemu campu. Samozřejmě, že jak jsme tam dojeli, tak přestalo pršet a ještě bylo chvíli vidět trocha západu slunce. Každopádně veškerý další program, ať už večerní, nebo nedělní byl na festivalu zrušen. My už jsme jen dali naší klasickou večerní session: sprcha, trocha pivka, pokec s ostatními a unavený spát.

V takovymhle stavu jsme dorazili do kempu ke stanu. Foto: Philipski

                V neděli jsme po dopoledním chillu v campu, blbnutí na lajně a sbalení věcí vyrazili autem s francouzem Gillaumem v sestavě já (Philipski že jo, aby sis připoměl, kdo tenhle článek asi půl roku psal), Justýnka a Danny ke Gillaumovi domů, kde jsme měli v plánu přenocovat. V druhém autě nás ještě následoval angličan Jediah.

Na cestě z Millau do Aix-en-Provence. Foto: Kamerski

                Dorazili jsme do městečka Aix-en-Provence, což je nedaleko Marseille. Odložili jsme veškerý báglismus a vyrazili se trochu porekreovat do města před pondělní návštěvou moře, kterou jsme si hlavně my s Justýnkou nechtěli odpustit. Mimochodem Gillaume pracuje jako kontrolor letového prostoru a i on byl jedním z těch, co stávkovali, když byl náš let zrušen. Jeden jeho kolega dokonce prý bude checkovat náš zpáteční let, takže nás prý bude sledovat, náhoda, hehe...

                V pondělí ráno jsme vyrazili k moři. Danny vymyslel místo, Jediah vzal káru a jeli jsme i s myšlenkou na nějakou tu waterline. Dorazili jsme do městečka Cassis a náš cíl byly krásný zátoky poblíž (Calanque de Port Miou, C. de Port Pin a C. d'En-vau).

Cesta k moři s Jediahem. Foto: Kamerski

                Bylo krásný slunečný letní počasí a voda krásně nazelenalo-modře průzračná. V první zátoce jsme hodili koupačku, Danny pár jumpů a ochutnali jsme, že voda je fakt slaná. Pak jsme se chtěli dostat k dalším zátokám, ale museli jsme to jít všechno zpátky a tu první obejít, nic moc, navíc s Justýnky kotníkem, kterej pořád nebyl OK. Nakonec se nám ovšem podařilo něco nevídaného a hlavně díky Jediahovi jsme chytli stopa – ČLUN plný sympatických a příjemných dvou lidí, kteří nás převezli na druhou stranu. Super zážitek, stopli jste už někdy člun na moři?

Jeli jste někdy na stopa člunem na moři? Foto: Danny

Na druhý straně jsme našli místečko na kratší waterline, protože nebylo moc cajků, ale improvizovaný systém by Danny to vyřešil. Bylo fakt krásně, voda úžasná a ikdyž byla lajna kratší, tak jsme si jí všichni užívali, protože prostě to místo, víš co.

Wotrlajnování v zátoce Calanque de Port Miou. Foto: Philipski & Danny

Nasyceni lajnou jsme pokračovali dál až k poslední, avšak nejzajímavější zátoce. Vystoupali jsme po kamenitých cestách až k vrcholkům, pod kterými se tato zátoka nacházela a naskytl se nám parádní pohled. Úžasná krajina, vrcholky, skály, moře, vítr, ptáci. Dole byla vidět nádherná pláž a rozhodli jsme, že to dáme a je to náš cíl.

Pláž v zátoce  Calanque d'En-vau, náš cíl. Foto: Philipski

Velkej BIG UP patří Justýnce, která tu těžkou a kamenitou cestu nakonec zvládla i se svým bolavým kotníkem, respekt. Kamenitá pláž obklopená skalnatými vrcholky, parádní koupačka v krásně čisté vodě, ráj. Nakonec mě až bolela ruka z toho, jak jsme házeli žabky a zabávali se jak malý kucí. Zpáteční cesta  do městečka k autu jakousi zadní stezkou a bylo to. Jediah nás pak vysadil v Marseille na letišti, kde jsme přespali, ráno se potkali s Káťou Svatoňovou a všichni 4 potom stejným letadlem pá pá domů do čech, do Prahy. Takže i ten můj první let se nakonec konal!

Spaní v Marseille na letišti před odletem do Prahy. Foto: Danny

                Všechny smůly se tedy nakonec v krásu obrátily a my za sebou nemáme pouze návštěvu festivalu, ale cestování a týden plný nečekaných zážitků, na který budeme dlouho vzpomínat. Díky všem, co nám na této cestě jakýmkoliv způsobem pomohli: holky Bobřice za pomoc s kotníkem, Štěpánski za improvizovanou hůl, týpek ze spolujízdy za cestu, Němka a její bratr za benzín, Adytia za večeři a přespání, řidiči, co nás vzali na stopa, za to, že nás vzali na stopa, Albánský kamarád a Australanka za společnou noc v Lyonu, Thibault za pozvání a super organizaci, Tatiana a její parta za vysvobození z deště do kempu, Jediah za cestu a moře, Danny za cestu, moře a GoPro, Gillaume za cestu a nocleh, Krecbachovi za pivko a přespání u nich po příletu do Práglu & Kolouchovi za prostor pro zveřejnění článku na slack.cz. Největší díky ovšem patří Justýnce nejen za překlad tohohle článku do Polštiny, ale prostě za všechno, za celý výlet a motivaci do další cesty, no a samozřejmě mně že jo, Filipskimu, díky moc, no nemáš zač.

                Respekt patří Tobě, kdo jsi to až do samého konce dočetl, jako dárek přijmi toto punkové a syrové video! Vidíme se, čau...

https://www.youtube.com/watch?v=m42y_fKecDM