Příběh obyčejného slackerství, díl 2.

Zajímavý fakt je, že sepsat retro-bilanční článek je vždycky důsledkem nějaké nemoci. Letos jsem v pohodě, ale mám nemocný děti, tak sedím doma a nemůžu na lyže. Tak jako v prvním díle pro ty, co neradi pindáníčko, doporučuji číst jen ztučnělé pasáže, dávají smysl a šetří čas. Předesílám, že mi nějakej žlababa na podzim 2011 vykradl auto včetně diáře. Bude tedy chybět esenciální procentuální distribuce dní bez a s lajnou v korporátním koláčovém 3D grafu - a jsme v Ostrově :-).

Zima je alespoň pro mě obdobím spíše duševního slacliningu. Přemýšlím nad další sezónou, dávám si předsevzetí, říkám si jak budu bušit a všem punkáčům rozčísnu pěšinky. Už ani nejezdím na snowboardu. Faktem je, že tyhle obézní plány prakticky vždycky nedopadnou, ale zábava to je. Předsevzetí byla ambiciózní, něco je doma, něco napůl, něco vůbec.

Hned na Nový rok jsem se potkal na Bišíku s ministrem slackliningu, Sirem Kolouchem. Dostal jsem něco rad, jakože nevěšet 100+ na opasek od singáče a highline je lepší kotvit jinak, než na ráčnu. Popohnán příjemným charismaťákem jsem zakoupil Gibbonku, slackbanditu a pár kotvících smyček. Už se těším, jak se pustím do prdeláků a budu tahat highlajny.

Jediná „seriózní“ zimní akce je každoročně naše „Otevírání skal“ na Bišíku, letos proběhlo i opakování jedné z mutací Pinguin line, bylo to fajné, něco jsme polezli, něco pojedli a tak všelijak podobně.

Jaro je nadějné a moje oblíbené. Dosti jsem se těšil na chození a navíc jsem si přes zimu vyhlídnul místečko pro svoji první highline. Odhad zněl 12m long, 10m high. Někdy kolem 20. dubna (jak říkám nějaký hovado mi vykradlo auto) a chápu, že se laskavý čtenář rozčílí, protože údaj není exaktní. Nevadí to, popojedem. Po asi 8 měsících jsem seděl na highline. Bál jsem se minimálně sedmnáct a půl krát víc než loni. Moje pohyby posouvání se kupředu do místa, kde se dá bezpečně postavit a neservat se z kůže o okraj připomínaly elektric buggie dance a podobně jsem se cítil. Totální psycho. Čím víc se člověk bojí, tím víc dělá slušně řečeno kundibádovin. Takže jsem k odsedce ještě přidal sedačku od sedáku, kterou jsem pak nemohl najít a odepnout. Podívat se dolů by znamenalo jasný pád. Nějak sem se z toho vymotal, zpocenej jak vrata od chlíva jsem se zvednul udělal asi 3 kroky a…….poprvé v životě zakusil, jaké že to je čapnout lajnu. Pro tento týden mi to stačilo a zdrcen odjel jsem z víkendu do práce. Červík vrtal jak vidiák a příští víkend jsme tam byl nastoupen znovu. Tentokrát jsem nic nepodcenil, setup za pár minut, první pokus, lajnolap, druhý pokus, lajnolap. Vyhodnotil jsem to jako „blbej terén“ a šel na to z druhé strany. V té době ještě nebylo STB, ale někteří ze zakladatelů už tam byli a dosti mi fandili. Pošoupl jsem se, zvedám se, stojím a mlask odsedka – tenkrát poprvé. Připadal jsem si jako urychlovač elektronů CERN, málem jsem potupně vrhnul a pokusy vyhodnotil pro ten den za skončené. Zítra je taky den, oběd, pár piv, večírek, sladký spánek na Bišíku a v neděli v plný formě zpátky u lajny na Stárkovské stráni. Ten den se mi to povedlo. Na první pokus, jedním směrem, tři kubíky endorfinu a znovu proběhlo frííííííííí eeeeeez e brrrrrd. Bomba. Lajna nese název „Po větvovém flámu“ a  je 20 long 18 high, hodnotím jen jednou  * , protože je to rokle a nemá expozici.

 

Za cca 2 týdny jsem se stavil v Ostrově na “International Highline Weekend“. Tady jsem poprvé v životě potkal interaktivně ty borce, co znám z médií, sám Peeto a Voříšek tam byli se mnou, teda spíš já s nimi. Respekt jako sviň. Chlapci prostě diktujou. Ladnost s jakou se na lajnách pohybují mi přijde jako z jiný galaxie, určitě něco zobou ;-). Nicméně došel jsem si pro další zářez v podobě Alter Wegu na 2. pokus one way a dal jsem pár pokusů na Slackturnu, mnoho lajnolapů a jedna odsedka. Zmordoval jsem si klíční kost a lehce mě to vyřadilo z lajn i z lezení. Na druhou stranu mě to posunulo ve wagabund stylu, bo jsem musel mít ručku pořád dole.

Další neméně důležitou událostí v životě obyčejného slackera bylo založení STB = Slackline Team Bišík. Napadlo mě to asi v eufórii z první vlastní highline. Dneska fungujeme jako bandička přátel kolem Bišíku, chodíme, jezdíme na fesťáky, rádi se vidíme a máme plány co dál. Kdo chce vědět více, nechť se dostaví na Bišík a přečte si zakládací listinu, navíc George maká na webovkách, to jsem na něj na hippieka zvědav, ještě mu dlužím fotky.


Genotyp slacker a léto je prostě endemické souznění. Jistě, že George,  známý to zimofil, bude protestovat, ale mně to nikdo nevezme. Nedostal jsem se do Hejnic, byl jsem s rodinou na Šumavě, kde bylo místy příjemných 9 stupňů. Nicméně jsem nezahálel. Pokusil jsem se o pár lajn. První pokus jen pohodovou cca patnáctku skončil fiaskem. Na Šumavě roste asi        2.000.000 stromů. Vybral jsem pro kotvení ten, v jehož lůně bydlely divoké včelky a ty daly hned v zápětí několik žihadel mému mladšímu synkovi. Sklidil jsem obdiv manželky a synátorův pláč a pokračoval s kočárkem na Horskou Kvildu. Velmi jsem si pomýšlel na 1. šumavskou 100+. Hledal jsem místo, nevěřili byste, jak je složitý najít tam dva stromy nad alespoň trochu rovným terénem a současně ne v rezervaci nebo soukromém pozemku. Nakonec jsem našel svůdný plácek. Lajna nebyla 100+ ale cca  97 metrů. Pojmenoval jsem si ji Teddy Bear, hlavně proto, že jsme bydleli v penzionu Teddy a byla z kategorie měkkých. Uprostřed byl průvěs skoro 3 metry. S longama jsem letos byl  vůbec marnej. Mám asi nějaký blok. Prohěhlo pár pokusů nad Bišíkem i doma, ale často padám v půlce, protože to jako ťape a pak si řeknu, že sem v půlce a to je těžká záležitost a spadnu. Ještě krutější byl osud k našemu Howdovi ten na bišíkovský 110m lajně mnohokrát došel vždycky tak do 103 až 105 metrů a tam spunknul dolů. Je to vlastně takovej morfostoplusák, protože 100 metrů v kuse po lajně došel, ale nešláp na konci na šekl. Tak letos Howdo, jo? No a tady je nesplněné předsevzetí, chtěl jsem 140+ :-(.

No a fesťáky, to já rád. Vždycky si říkám, že snad na světě nemůže být místo s vyšší koncentrací vypohodovanejch borců a borkyň. Letos jsme se (myšleno STB) účastnili i soutěží a musím vyzdvihnout zejména úderné rychloťapky Pavlu a Howdu. Na Bišíku jsme urvali 3 medaile 2 bronzy z chodidel obou zmíněných a já jsem dal stříbro ve spáře. Nelidsky mě vykostilo nekompromisní Kuře a to v obou disciplínách, speedu i spáře. Na druhou stranu jsem poprvé  životě zakusil soutěž ve speedu a vypadnul až ve 2. kole, jupíííí.



Teplice byly pro mě z říše snů: Howda dal bronz ve speedu, skalpoval ho jenom Peeto a Pavla dokonce stříbro. Tahle rodinná dvojka s průměrným věkem něco malinko přes 18 let dostala v rámci STB plánu úkol přivézt další medaile, tak se ně moc těším. Den před závodem jsem přešel Green Air (ow). Akorát z toho nemám žádný důkaz, tak mi to STBáci nevěří ;-). Po 4 měsících jsem se znovu postavil na highline. Měl jsem toho přechodu plnou hlavu snad 3 týdny. Peeto, Jindro, Voříšku, díky za motivaci, super. Opět musím vyhodnotit, že zmínění pánové patří do televize a na billboardy, neskutečná pohoda v jejich podání. Pro obyčejného slackera to byl nadlidský výkon. Bylo vedro, bál jsem se a ty smrky pod lajnou mi připadly jako kosmírnou nanotechnologií broušená ostrá indiánská kopí. Možná právě to všechno a Peetovo našeptávání „v klidu“ mě dostrkalo na druhou stranu. Strašidelně mě to vysílilo.... Hurá, předsevzetí přejít 3 highlajny je odticknuto.

Jdeme do finále. Podzim 2011 byl prostě nejvíc nejlepší. Bylo pořád hezky a tak jsme udělali s STB několik akcí. Za jednu z nejvydařenějších považuji světový rekord ve skupinovém dřevo-rail-liningu v Adršpachu. Raději jukněte na fotku, ať to dává smysl. Moje osobní výhra spočívala v tom, že jsem došel dokonce OS FM svoji první wasser line nad Metují v Bučnici. Možná mě namotivoval fakt, že byl listopad, jen lehce nad nulou a koupat se mi krutě nechtělo.

Vrcholem podzimu bylo STB lajnobraní. Akce byla prostě skvělá, všechno klaplo, atmosféra úžasná, aréna nabušená vším možným. Pro letošek se pokusíme jen lépe poladit termíny, ať si to užije ještě víc punkáčů, pokusím si i obohatit program. Více se dočtete na slack.cz. Navíc vyzyvatel George, vítěz 2011, hází rukavici pro příští turnaj Hradního Pána o Nejuniverzálnějšího Slackera.

A co dál. Lajnobraní byl pro mě okamžik, kdy jsem pověsil lajny na hřebík. Samozřejmě jen dočasně, protože jak slackeři vědí, kdo si jednou kousne, chce zožrat co největší kus pomyslného slack-dortíku. Chystám se na takový lezecký projekt, tak jsem musel fyzickou aktivitu zamířit do jiných oblastí bohulibého činění a lajny jsem si z důvodu obav ze zranění vlastně zakázal. Pozoruji neskutečný progres v jiblajnách, je to skvělý, co tam borci/ky předvádíte. Turboděvče Anče, Kwjetákova Meteora a Peetův Plakánek jsou záseky, který by měly zajistit aktérovu nesmrtelnost minimálně ve Wikipedii. Samozřejmě se stalo mnoho dalšího od dalších jednotlivců, ale do tohoto článku se prostě všechno nevejde. Umím prdeláka (což je vlastně další splněné předsevzetí) a chci se v létě naučit chest-bounce. Mám vyhlídnuté dva velmi zajímavé směry pro highline, tak Vás někoho vyzvu a požádám o spolupráci a tak bych mohl duševně plodit mnoho dalších řádků. Mějte se všichni príma, ať to ťape a někdy někde, slack zdar.

PetrN